Důvodů, proč stojí za to seznámit se s otcem Bänschem, je více.

Uvádíme zde tři z nich:

• Doprovázení odsouzených na smrt: Franz Bänsch jako vězeňský kaplan v
   Drážďanech
• Stavitel mostů: Franz Bänsch jako ten, kdo usiloval o smíření.
• Pastorační zkušenost ve třech režimech: Franz Bänsch působící ve Výmarské
   republice, Třetí říši a v NDR

Otec Franz Bänsch

• Narozen v Großenhainu/Sasko (1899)
• Dětství a školní věk (1899–1913)
• Klášterní škola sv. Karla (1913–1917)
• Voják v první světové válce (1917–1919)
• Vstup do kongregace a studium (1920–1928)
• Věčné sliby v Drážďanech (1923)
• Kněžské svěcení v Hünfeldu (1925)
• Lidový misionář ve Vratislavi (1928–1934)
• Farář v Drážďanech-Plauen (1935–1957)
• Vězeňský kaplan v Drážďanech (1935–1945)
• Zodpovědný za pastoraci mužů v diecézi (1957–1961)
• Smrt po prodělaném těžkém infarktu (1961)

Franz Bänsch byl ovlivněn katolictvím diaspory.

Narodil se 21. března 1899 v Großenhainu severně od Drážďan. Katoličtí křesťané byli v Sasku menšinou představující 4,9 procenta obyvatel. Ve městě Großenhain nebyla ani žádná farnost.

Věřící rodiče si pro svého syna přáli katolickou výchovu. Tu mohl v saské diaspoře dostat jedině v drážďanském institutu pro chlapecké sboristy. Tam vstoupil Franz Bänsch v roce 1910. Tento institut ale nebyl plnohodnotným gymnáziem. Aby tedy mohl Franz odmaturovat, musel změnit školu.

Na obláty Panny Marie Neposkvrněné upozornil Franze kaplan institutu Heinrich Seiler. Do jejich misijní školy v holandském Valkenburgu chodil Franz od roku 1913. Gymnázium se výrazně soustředilo na přípravu budoucích řeholních povolání. V mladém Franzovi tak už tehdy muselo být silné přání stát se řeholníkem.

„... mít před Pánem
 Bohem čistý stůl.“
o. FRANZ BÄNSCH

První světová válka změnila život i Franze Bänsche. Nejdříve sám narukovat nemusel, ale mnoho jeho učitelů a spolužáků ano. V roce 1917 přišla řada i na něj. Ve svém domovském Sasku se i on musel přihlásit ke „službě ve zbrani“. Nebyl ale ještě nasazen do blízkosti fronty. Jeho jednotka byla postupně přesouvána daleko za zákopy. Franz využíval času, který měl, aby se připravil na nejasnou budoucnost vojáka v poziční válce. Využil také zpovědi, „aby měl před Pánem Bohem čistý stůl“. Přímé nasazení na frontu ho naštěstí minulo. Po uzavření příměří se jeho jednotka začátkem listopadu 1918 stáhla zpět do Saska.

Vstup do kongregace

Franz Bänsch i po válce trval na svém úmyslu stát se knězem a misionářem, a proto se po svém propuštění přihlásil jako zájemce v Hünfeldu, mateřském domě tehdejší Německé provincie Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné (O.M.I.).

Noviciát a scholastikát

V roce 1919 vstoupil Franz Bänsch do oblátského noviciátu v domě Maria Engelport. Tento roční zkušební čas připravoval Franze na vstup do kongregace. Představu, kterou měl bratr Bänsch o řeholním životě, vyjádřil ve svém deníku takto: „Jsem pesimistou; myslel jsem si, že člověk musí přijet už s určitým stupněm dokonalosti. [...] Už jsem pochyboval, zda jsem toho hoden.“

Ve formaci chápal Bänsch život misionáře jako boj, který trvá celý život: „Boj proti sebelásce. … Boj proti světu. … Chci trpět, bojovat a modlit se, abych se stal dobrým řeholním knězem.“

Co tehdy bylo pro Franze cílem jeho života? „Středem mého života musí být předsevzetí stát se svatým. Tato myšlenka mě nesmí nikdy opustit. Nikdy nesmím pochybovat o možnosti dosáhnout tohoto cíle, protože Spasitel k tomu dává každému dostatek milostí. Proto je třeba svědomité pozornosti vůči konstitucím, přísného zpytování svědomí a důslednosti v jednání podle zásad, které jsem si dal.“

Ve dvacátých letech postavili obláti po celém Německu v rychlém sledu za sebou mnoho svých domů a škol. Působili především jako lidoví misionáři. Také otci Bänschovi byl svěřen tento úkol. Poté, co byl v roce 1925 vysvěcen, působil od roku 1928 ve Slezsku.

Život lidového misionáře trávený na cestách skončil pro otce Bänsche v roce 1935. Vedení kongregace ho povolalo k úkolu stát se představeným domu v Drážďanech – Plauen. Konstituce oblátů k této roli říkají: „Ve veškerém svém chování musí být místní představený bezúhonný a vzorný. Musí být obdarován obezřetností a bystrostí, aby jeho vedení bylo moudré a všechny záležitosti mohl dobře spravovat.“

K tomu se ještě stal farářem ve farnosti sv. Pavla, a tím se poprvé dostal do farní pastorace.

Knězem v době nacismu

Nacistický režim postavil otce Franze Bänsche před nové výzvy. Vedle různých omezení, která proticírkevní diktatura přinesla, se nacismus projevoval velmi silně i na životě ve farnosti. Od 40. let se tak musela začít vytvářet pastorace nuceně nasazených dělníků.

To bylo ještě ztíženo tím, že nacistické úřady těmto dělníkům zakazovaly účast na pravidelných bohoslužbách. Tím si ale režim dal vlastní gól. Otec Bänsch a také další obláti tak totiž mohli slavit bohoslužby v jejich mateřském jazyce. Tak se Franz Bänsch už v roce 1926 naučil polsky.

V oblátském domě v Drážďanech měli obláti na Hitlera jasný názor: „Nám duchovním je jasné, že mír nemůže být nikdy nastolen bez zničení Hitlera.“ Tak to stojí v jedné poznámce z roku 1941 v kronice drážďanského oblátského domu.

Knězem v době NDR

Konec války přinesl oblátům v Drážďanech novou diktaturu. Za režimu proticírkevní Jednotné socialistické strany Německa se začal opravovat dům i kostel. K tomu se musela nově organizovat pastorace ve zničených městských částech. Navíc se otec Bänsch začal starat také o uprchlíky.

Zpětně se o práci otce Bänsche v Drážďanech – Plauen říkalo: „Jeho skromný charakter, smysl pro humor, ochota a pohostinnost mu otevíraly srdce lidí.“

Odpovědný za pastoraci mužů a kazatel

Po 21 letech odevzdal otec Bänsch úřad faráře. Místo něj převzal v diecézi Drážďany – Míšeň pastoraci mužů. Tím se vrátil k životu na cestách, který charakterizoval jeho první roky služby. Organizoval setkání, pořádal postní kázání, navštěvoval katolické farnosti a pořádal duchovní cvičení pro muže a exercicie. O. Bänsch se ve své roli misionáře znovu ukázal jako ten, který „získával a strhával lidi svým slovem, ale také svým humorem.“

Pastorace vězňů byla pro otce Bänsche vlastně vedlejší prací. V jeho farnosti byl soud, věznice a popraviště Drážďanského zemského soudu na „Mnichovském náměstí“. Tím mu připadla také péče o vězně.

Jak nám přikazuje láska k bližnímu

Pro obláty není pastorace vězňů ničím neobvyklým. Jejich konstituce a pravidla z roku 1931 k tomu říkají: „Jak nám přikazuje láska k bližnímu, musíme se všemi možnými prostředky pokusit o to, abychom odsouzené připravili na dobrou smrt. Misionáři budou odsouzené doprovázet až k místu popravy a neopustí je, dokud neodevzdají svého ducha.“ Těmito slovy se otec Bänsch řídil, když mezi roky 1935 a 1945 doprovázel na smrt asi 1000 vězňů.

Osobní kontakt s vězněm byl pro něj zvlášť důležitý. Zvlášť intenzivní byly rozhovory přímo před popravou, když byli vězni přivedeni do cely smrti. „Diskutovali s ním o všem: vzpomínky na mládí, minulost v jejich vlasti, podrobnosti jejich případu, průběh války.“

Franz Bänsch vzpomíná na konec jedné mše svaté v cele smrti: „Poté všichni vstali, vzájemně si podali ruce a rozloučili se políbením. Nyní byl člověk vybaven na dlouhou cestu do věčnosti. Zůstával v tichosti, usebrání a v modlitbě.“

Obrácení a smíření

Otec FranzBänsch vnímal každého odsouzence k smrti jako člověka, nezávisle na jeho náboženském přesvědčení. Jeden bývalý vězeň mu v roce 1946 napsal: „Jak velikou útěchu mi přinášely vaše návštěvy na cele … Každý komunista, každý cizinec, se kterými jsem ve věznici mluvil, básnil o vaší lásce k odsouzeným.“

Nicméně i otecBänsch rozlišoval mezi politickými vězni a zločinci nebo vrahy. U těchto posledních mu šlo o osobní obrácení k Bohu a smíření s lidmi. Ale političtí vězni v jeho očích žádnými zločinci nebyli. Snažil se je dovést ke smíření se svým těžkým osudem. „Tady šlo především o to, aby odsouzení na smrt neodcházeli z tohoto světa v zoufalství, hněvu a nenávisti, nýbrž aby nastoupili cestu na věčnost smířeni s Bohem,“ napsal Bänsch.

Smíření hrálo v životě o. Franze Bänsche rozhodující roli:

• jako misionář a kněz usmiřoval hříšníky s Bohem;
• ako člověk usmiřoval spravedlivé s jejich nespravedlivým osudem;
• jako doprovázející rodin v nouzi usmiřoval děti s jejich rodiči;
• jako předchůdce evropského jednoty smiřoval Němce s Poláky a Čechy.

Plody svého úsilí o smíření popisuje otec Bänsch takto: „Mnoho z nich vyloženě řeklo, že oni, Češi, nepřejí Němcům nic zlého: ... že umírají pro smířený a pokojný svět.“

Na mysli ale neměl jen péči o vězně, ale také o jejich příbuzné. Navzdory hranicím mezi národy se je snažil o smrti jejich blízkých informovat a umožnit jim tak rozloučení. Proto také například rozesílal poslední dopisy, které odsouzení napsali svým příbuzným před smrtí. Na podzim roku 1945 dokonce odjel do Prahy, aby tam vyjednal pohřbení odsouzených Čechů na domácí půdě.

Po válce se otec Franz Bänsch zasazoval o to, aby byl obětem nacistického režimu ve věznici na Mnichovském náměstí postaven památník. Pomník přímo na místě odmítl jako manifestaci socialistického režimu. Vhodný památník musel podle něj mít duchovní rozměr. V roce 1954 byl proto položen základní kámen kaple Maria-Hilf v Kleinnaundorfu nedaleko Drážďan. Právě tato kaple slouží jako vzpomínkové místo.

Čím se otec Franz Bänsch vyznačuje?

Zachoval si lidskost v nelidském prostředí.

V bezbožném prostředí umožňoval zakoušet Boha.

Tím se projevila jeho:

• neomezená důvěru v Boha;

• bezpodmínečná vlídnost k lidem.

Otec Franz Bänsch patřil k tichým hrdinům, kterých bylo v době nacistického Německa bohužel jen málo. Tichým byl i proto, že sám o své práci s obětmi nacistického režimu mluvil zřídka. Hrdinou pak proto, že nedopustil, aby ho teror režimu připravil o jeho lidskost.

Otec Franz Bänsch byl průkopníkem své doby:

• Stal se pro druhé bližním tím, že se beze strachu nechal ovlivňovat cizinci, cizími myšlenkovými schématy a kulturami.

• Stal se prostým a pokorným naslouchajícím.

• Stal se příjemcem radostné zvěsti, která se zjevuje v každém milosrdném setkání.

• Stal se průvodcem chudých, kteří od života nemohli nic čekat.

Připomínky otce Bänsche:

• V roce 1999 papež Jan Pavel II. blahořečil 108 obětí nacistického režimu. Mezi nimi bylo i šest lidí, které v Drážďanech otec Bänsch doprovázel. Byli to tzv. mučedníci z Mnichovského náměstí.

• V roce 2003 byla ve farnosti sv. Pavla v Drážďanech – Plauen pojmenována po otci Bänschovi katolická mateřská škola.

• V roce 2005 pojmenovala po otci Bänschovi městská rada v Drážďanech jednu ulici v městské části Mockritz.

Založeni jako odpověď na nouzi církve

Svatý Evžen de Mazenod (1782-1861), zakladatel misionářů oblátů, zakoušel po Francouzské revoluci velkou bídu církve. V roce 1816 proto založil malou skupinu lidových misionářů, aby tak mohl na oslabenou víru lidí odpovědět. Ve svém rodném městě Aix-en-Provence kázal v nářečí pro služky a sluhy. Jeho obláti chodili z místa na místo, kázali, udělovali svátosti a posilovali venkovské farnosti, které často upadly do zapomnění.

Od roku 1841 působí obláti také mimo Francii. Nejdříve svou činnost zahájili v Kanadě, na Ceylonu (Srí Lanka) a v Jižní Africe. Od roku 1895 působí také v Německu. Dnes na 3700 kněží, bratří a studentů žije a pracuje v 70 zemích všech kontinentů.

Oblátská rodina

Odkaz zakladatele, který byl v roce 1995 svatořečen, následují kromě řeholníků i mnozí další lidé, kteří jsou také součástí oblátské rodiny. Tuto rodinu tvoří misionářky oblátky Panny Marie Neposkvrněné a asociovaní, tedy muži a ženy, kteří ve svých rodinách a společnosti přebírají různé odpovědnosti a ve svém prostředí se dál pokoušejí předávat ducha sv. Evžena. Shromažďují se do místních skupin a vůči společenství se zavazují slibem.

Ať už jde o obláta, nebo oblátku, asociovanou, nebo asociovaného, cílem všech členů oblátské rodiny je být vždy blízko lidem, zvláště chudým a opuštěným.

Nová kniha od otce Franze Bänsche OMI
je k dispozici v němčině, angličtině a češtině.
Autorem knihy je otec Thomas Klosterkamp OMI.